Shaman.cz | Alenka v říši divů (Lewis Carroll)
↓ přeskočit obsah ↓ k vyhledáváníAktualizováno 7. března 2021, 13.10 hod.
…Všech dvanáct porotců pilně psalo na břidlicové tabulky. „Copak to dělají?“ pošeptala Alenka Nohovi.
„Vždyť přelíčení ještě nezačalo, a tak nemají co zapisovat.“
„Oni se podepisují“, odpověděl šeptem Noh, „aby snad do konce přelíčení nezapomněli, jak se jmenují.“
„Pitomečci,“ vybuchla rozhorleně Alenka, ale hned zas zmlkla; Králík totiž křikl: „Ticho v soudní síni!“ a Král si nasadil brejle a pátral zrakem, kdo to mluví.
Jako by se jim přes rameno dívala, pozorovala Alenka, jak si porotci na tabulku šmahem zapisují
„pitomečci!“ a dokonce si všimla, jak se jeden ptá souseda, píše-li se pitomeček s měkkým nebo s tvrdým i. „To
budou mít do konce přelíčení tabulky počmárány, že se v tom nikdo nevyzná!“ řekla si Alenka.
Jednomu porotci skřípalo pisátko. Alenka to ovšem nestrpěla, obešla celou dvoranu, až se octla za ním, a než se nadál,
pisátko mu sebrala. Šlo to raz dva a chudinka porotce (byl to Vilík Ještěřík) vůbec nechápal, kam se mu
pisátko podělo. Slídil po něm na všech stranách, ale nezbylo mu, než celý den psát prstem. Moc platné mu to
nebylo, protože to na tabulce nebylo ani znát.
„Hlasateli, přečtěte obžalobu,“ řekl Král.
I zatroubil Bílý Králík třikrát na trubku, potom rozvinul pergamenový svitek a četl:
Srdcová Královna napekla vdolky
jedenkrát o žních:
Srdcový spodek jí ukradl vdolky,
hned bylo po nich.
„Poraďte se o rozsudku,“ řekl Král porotě.
„Ještě ne, ještě ne!“ skočil mu rázně do řeči Králík. „Napřed je hromada jiných věcí!“
„Předvolat prvního svědka,“ řekl Král. I zatroubil Bílý Králík třikrát na trubku a zvolal: „První
svědek!“
Prvním svědkem byl Švec…
…Královna si pořád Ševce přísně měřila, a když pak procházel Plch soudní dvoranou, poručila jednomu soudnímu
zřízenci: „Přines mi seznam zpěváků na posledním koncertě!“ a nešťastný Švec se nad tím tak roztřásl, až
ze sebe boty sklepal.
„Vydej svědectví,“ opakoval zlostně Král, „jinak tě dám popravit, ať máš strach, nebo ne.“
„Jsem já to bídný tvor, Vaše Veličenstvo,“ spustil třaslavým hlasem Švec, „dal jsem se do svačiny – je to
sotva týden – namazaný krajíček je čím dál tenčí – a svačina sviští –“
„Cože sviští?“ řekl Král.
„Tak začíná svačina,“ hovořil Švec.
„Toť se ví, že svačina začíná stejně jako sviští,“ obořil se na něho Král. „Copak jsem ťululum? Mluv!“
„Jsem bídný tvor,“ hovořil Švec, „a potom svištělo kdeco – jenže Zajíc Březňák tvrdil –“
„Netvrdil!“ skočil mu prudce do řeči Zajíc Březňák.
„A tvrdil!“ řekl Švec.
„To popírám!“ řekl Zajíc Březňák.
„On to popírá,“ řekl Král, „tak to místo vynechte.“
„No tak aspoň Plch tvrdil –,“ řekl Švec a bázlivě se ohlédl po Plchovi, jestli to taky popře, jenže Plch
nic nepopřel, spal jako zabitý.
„A potom jsem si namazal ještě jeden krajíček –,“ hovořil Švec.
„Ale co tedy tvrdil Plch?“ zeptal se jeden porotce.
„Na to si už nevzpomínám,“ řekl Švec.
„Jen si vzpomeň,“ prohodil Král, „nebo tě dám popravit.“
Nešťastný Švec upustil šálek i krajíc, svezl se na jedno koleno a spustil: „Jsem bídný tvor, Vaše Veličenstvo –“
„A taky bídný řečník,“ řekl Král.
Jedno morče křiklo: „Výborně,“ a soudní zřízenci je rázem zlikvidovali. (Protože to slovo je neobvyklé, hned
vysvětlím, co s ním udělali. Měli plátěný pytel, který se zavazoval na šňůrku; morče do něho po hlavě
strčili a sedli si na ně).
„To jsem ráda, že jsem to viděla,“ řekla si Alenka. Kolikrát jsem už v novinách četla, jak po přelíčení
‚zřízenci okamžitě zlikvidovali pokus o potlesk‘ a nevěděla jsem, co to znamená; teď už to vím.“
„Jestli toho už víc nevíš, tak poklekni,“ hovořil Král.
„Dál už to nejde,“ bránil se Švec, „už klečím.“
„Tak se posaď,“ odsekl Král. A tu zas druhé morče křiklo: „Výborně,“ a hned je zlikvidovali.
„Hele, morčata už dorazili!“ řekla Alenka. „Teď už to půjde hladce“.
„Radši bych dorazil svačinu,“ Švec pohlédl úkosem na Královnu, zabranou do seznamu zpěváků.
„Můžeš jít,“ řekl Král; a Švec pelášil od soudu, že si ani boty neobul.
„– a venku mu rovnou srazte hlavu,“ prohodila Královna k jednomu zřízenci; ale než došel zřízenec
ke dveřím, byl Švec tentam. „Předvolat dalšího svědka!“ řekl Král.
Dalším svědkem byla Vévodkynina kuchařka. V ruce držela pepřenku, a podle toho, jak se lidé
u dveří rozkýchali, uhodla Alenka, kdo to je, ještě než předstoupila před soud.
„Vydejte svědectví,“ řekl Král.
„Nevydám,“ řekla kuchařka.
Král se tázavě ohlédl po Bílém Králíkovi a ten mu pošeptal: „Veličenstvo musí tuto svědkyni podrobit
křížovému výslechu.“
„Inu, mus je mus,“ pronesl zachmuřeně Král, založil ruce, zamračil se na kuchařku, až mu oči do důlků
zalezly, a potom zahučel: „Z čeho se dělají vdolky?“
„Hlavně z pepře,“ řekla kuchařka.
„Ze sirupu,“ ozval se někdo za ní ospale.
„Popadněte Plcha za límec,“ zavřískla Královna. „Srazte Plchovi hlavu! Vyhoďte Plcha od soudu!
Zlikvidujte ho! Uštípejte ho! Vyškubejte mu vousy!“
Jak Plcha vyhazovali, na soudu zavládl zmatek, a když se zas utišil, kuchařka byla pryč.
„Nevadí,“ řekl Král, jako by se mu ulevilo. „Předvolat dalšího svědka.“ A potichu řekl
Královně: „Má zlatá, dalšího svědka musíte podrobit křížovému výslechu sama. Mě z toho bolí hlava!“
Alenka pozorovala Bílého Králíka, jak šmátrá v seznamu, a byla zvědava, kdo asi bude další svědek, „–
valné svědectví zatím neslyšeli,“ řekla si. Jaké překvapení, když Bílý Králík vysokým tenkým hláskem přečetl jméno:
„Alenka!“
„Zde!“ vykřikla Alenka; v tom rozčilení nadobro zapomněla, jak za tu chvilku vyrostla, a vylítla tak
prudce, že obrubou sukně převrátila lavici porotců a porotce vyklopila divákům na hlavu; jak se tam rozplácli,
připomínali jí akvárium se zlatými rybkami, které zrovna před týdnem nedopatřením převrhla.
„Prosím za prominutí!“ vyhrkla celá zdrcená a honem honem je sbírala; pořád ještě měla v hlavě tu
nehodu se zlatými rybkami a tak nějak se jí zdálo, že je musí rychle posbírat a strčit zpátky do lavice, jinak
že zahynou.
„Přelíčení nemůže pokračovat,“ řekl přísně Král, „dokud všichni porotci nebudou na svém místě – ale
všichni,“ opakoval důrazně a vrhl nevlídný pohled na Alenku.
Alenka pohlédla na lavici porotců a zjistila, že v tom chvatu tam strčila Ještěříka po hlavě a že
on, chudinka, mrská smutně ocáskem a nemůže se hnout. Hned ho zas vyndala a posadila jaksepatří. „Ostatně na tom
nesejde,“ řekla si, „ať sedí tak či onak, na přelíčení stejně není nic platný.“
Sotva se porotci trochu vzpamatovali z leknutí a zřízenci poshledávali a vrátili jim tabulky a pisátka,
hned se jali horlivě popisovat celou tu nehodu; jenom Ještěříka to tak zdolalo, že s otevřenými ústy civěl
do stropu.
„Co ty o té věci víš?“ řekl Král Alence.
„Nic,“ řekla Alenka.
„Vůbec nic?“ nedal se odbýt Král.
„Vůbec nic,“ řekla Alenka.
„To je významné,“ řekl Král porotcům. Už už si to zapisovali na tabulky, a tu mu vpadl Bílý Králík
do řeči: „Snad bezvýznamné myslí Vaše Veličenstvo,“ řekl uctivě, ale přitom se na něho mračil a šklebil.
„Toť se ví, že bezvýznamné,“ vyhrkl Král a potichu si pak odříkával „významné – bezvýznamné – bezvýznamné –
významné –“, jako by zkoušel, co zní lépe.
Někteří porotci si zapsali „významné“, druzí zas „bezvýznamné“. Alenka to pozorovala, protože jim zblízka
viděla na tabulky, ale řekla si: „Vždyť na tom nesejde“.
Král si už chvíli něco zapisoval do notýsku a tu zvolal: „Ticho!“ a přečetl z notýsku: „Paragraf
čtyřicátý druhý. Každý, kdo měří přes míli, nechť opustí soudní síň.“
Všichni pohlédli na Alenku.
„Ale já neměřím míli,“ řekla Alenka.
„Měříš,“ řekl Král.
„Skoro dvě míle,“ podotkla Královna.
„A stejně nepůjdu,“ řekla Alenka, „a vůbec to není žádný platný paragraf – zrovna jste si ho vymyslel.“
„Je to nejstarší paragraf z celého zákoníku,“ řekl Král.
„Tak by to měl být paragraf první,“ řekla Alenka.
Král zbledl a rázem sklapl notes. „Poraďte se o rozsudku,“ řekl slabým třaslavým hlasem porotcům.
„Prosím, Vaše Veličenstvo, tady je ještě jeden doličný předmět,“ vylítl prudce Bílý Králík. „Zrovna sebrali
ze země tehle papír.“
„Co v něm stojí?“ řekla Královna.
„Ještě jsem ho neotevřel,“ řekl Bílý Králík, „bude to asi dopis zatčeného psaný – někomu.“
„Nejspíš,“ řekl Král, „ledaže by byl psaný nikomu, což není zvykem.“
„Jaká je adresa,“ zeptal se jeden porotce.
„Žádná,“ řekl Bílý Králík, „na obálce nic nestojí.“ Při těch slovech papír rozevřel a dodal: „Přece
jen to není dopis, jsou to verše.“
„Je to rukopis zatčeného?“ zeptal se jiný porotce.
„Ne, není,“ řekl Bílý Králík, „a to je na tom nejpodivnější.“ (Porotci zkoprněli.)
„Napodobil asi cizí rukopis,“ řekl Král. (Porotci se zas uklidnili.)
„Prosím, Vaše Veličenstvo,“ řekl Spodek, “já jsem to nepsal a nikdo mi to nedokáže. Na konci není žádný
podpis.“
„Jestli jsi to nepodepsal,“ řekl Král, „tím hůř. Jistě jsi něco nekalého obmýšlel, jinak by ses byl poctivě
podepsal.“
Ze všech stran se ozval potlesk; byla to první moudrá věc, kterou Král ten den řekl.
„To dokazuje, že je vinen,“ řekla Královna.
„To vůbec nic nedokazuje,“ řekla Alenka, „vždyť ani nevíte, co v těch verších je!“
„Přečíst,“ řekl Král.
Bílý Králík si nasadil brejle. „Kde mám prosím, Vaše Veličenstvo, začít?“ zeptal se.
„Začni od začátku,“ řekl Král, „a čti až do konce; potom přestaň.“
A Bílý Králík četl:
Má příznivkyně veliká
slovem mě nehaní,
jen jednu věc mi vytýká:
nejde mi plavání.
Prý nezmizel jsem do dáli
(to není chlapče lež).
Co když se ona dopálí,
kam před ní utečeš?
Já jeden dal jí, oni pár
zas jemu, ty nám víc.
Tak obdržel jsi vzácný dar
a mně nezbývá nic.
Když do té věci nešťastné
pak spadne, útěcha
nám v hloubi srdce nezhasne:
on nás v tom nenechá.
Říct, proč jsme se tak zlobili,
je tuze nesnadné.
Marné je všechno úsilí,
jak ji to popadne.
Slovem se před ním nezmiňuj
pod trestem záhuby,
jak chutnaly jí. Milý můj,
drž jazyk za zuby.
„Z toho, co jsme vyslechli, tohle je nejpádnější důkaz,“ řekl Král a zamnul si ruce. „Tak a teď ať
porotci –“
„Jestli mi to některý z nich vysvětlí,“ řekla Alenka (v poslední chvíli o tolik vyrostla, že se
už ani trochu nebála skočit mu do řeči), „dám mu šesták. Já v tom aspoň kouska smyslu nevidím.“
Porotci si zapsali na tabulky: „Ona v tom kouska smyslu nevidí“, ale aby jí to vysvětlili, k tomu
se žádný neměl.
„Když v tom žádný smysl není,“ řekl Král, „nemusíme ho v tom hledat, a tak si ušetříme fůru práce.
A přece jenom nevím, nevím,“ rozložil si verše na koleně a po očku do nich nahlížel. „Snad v nich nějaký
smysl bude – , nejde mi plavání – umíš ty plavat, nebo ne?“ obořil se na Spodka.
Spodek zavrtěl smutně hlavou. „Copak na to vypadám?“ řekl. (To rozhodně nevypadal, protože byl
z lepenky.)
„Dobrá,“ řekl Král a brumlal si další verše: „ – to není chlapče lež – to ať posoudí porotci – já jeden dal jí,
oni pár zas jemu – to mluví zřejmě o těch vdolcích, bodejť.“
„Ale dál tam stojí: tak obdržel jsi vzácný dar,“ řekla Královna.
„Už to máme!“ Král ukázal vítězoslavně na vdolky stojící na stole. „To je nad slunce jasnější…
A dále – jak ji to popadne – Copak tě, má zlatá, někdy něco popadne?“ oslovil Královnu.
„Nikdy,“ rozlítila se Královna a při těch slovech mrštila po Ještěříkovi kalamářem. (Nešťastný Vilík
přestal totiž předtím psát po tabulce prstem, protože to na ní nebylo vidět; ale teď honem zase psal. Dokud to
šlo, namáčel do inkoustu, který mu stékal po tváři)…
Související
Líbil se vám text? Najděte si další v kapitole Úryvky z knih.
↑ na začátek stránky